Strategie šachu: Rozhovor se šachovou mistryní Sofií Přibylovou

K šachu jsem se dostala díky rodině. U nás jsou skoro jako řemeslo, téměř všichni v naší rodině hrají šachy: můj taťka a děda mají šachový titul mezinárodního mistra; děda několikrát reprezentoval Československo na šachových olympiádách a taky má několik medailí z mistrovství republiky, babička vede šachové kroužky pro děti, pořádá šachové tábory a vydává šachový časopis. Šachy jsou prostě všude, takže i kdybych se jim chtěla vyhnout, tak to úplně nešlo.

Šachy jsem začala hrát v 7 letech, což je v dnešním věkovém měřítku relativně pozdě, pokud se člověk chce stát profesionálním šachistou špičkové úrovně. Musím ale říct, že úplně ze začátku mi šachy zase tak zajímavé nepřišly – přičichla jsem k nim, ale tehdy jako malá holka jsem si přeci jen raději chtěla hrát s panenkami. Spolu se mnou začal šachy hrát i můj mladší bratr, který tehdy chodil sice ještě do školky, ale hodně ho to chytlo a měl očividný talent, a tak jsme tenkrát začali hrát a jezdit na turnaje společně – takže jsem u nich vlastně zůstala i díky němu.

Získala jsem titul mezinárodní šachové organizace, mám titul ženské FIDE mistryně. Vyhrála jsem Mistrovství Evropské unie dívek v rapid šachu a z Mistrovství České republiky mám 14 medailí, za které jsem samozřejmě taky moc ráda. Z výkonnostní stránky jsem byla hodně spokojená s výkonem z Mistrovství Evropy dívek, které se hrálo tady v Praze v roce 2016, tam jsem dělila 12. místo. To byl moc hezký turnaj. 

V šachovém prostředí jsem vyrůstala, takže mi to vždycky přišlo takové přirozené. Vlastně si vzpomínám, že jednu dobu mi to přišlo tak přirozené, že jsem šachy považovala za úplně normální činnost, kterou vykonávají úplně všichni lidi. Tím jak se u nás doma o tom pořád mluvilo, tak jsem si myslela, že stejně tak jako že člověk chodí do školy, pije nebo spí, tak se hrají i šachy. Teď mi to přijde úsměvné, ale tehdy mi to prostě přišlo úplně normální. 

Samozřejmě. Šachy jsou krásná hra a je skvělé, že se dají hrát i v hospodě „nad pivem“ a i profesionálně reprezentovat zemi na mistrovstvích – pravidla hry jsou pořád stejná, ale ten přístup ke hře se určitě trošku liší. Já si samozřejmě zahraju šachy i jen tak, teď už je to zábava. Ale když to člověk chce dělat víc profesionálně, není už to jenom koníček, je to dřina. Člověk se musí neustále zlepšovat, sledovat dění a reagovat na šachové trendy. Musí trénovat několik hodin denně, mnohdy i když se nechce. Myslím si, že v tom je ten hlavní rozdíl. I když má člověk talent, musí dřít – to je jediná cesta k tomu, jak být lepší. Prostě nic nepřijde samo.

Pokud člověk chce šachy hrát závodně a například objíždí turnaje – kde už mu záleží na výsledcích, tak je důležitá příprava jak šachová, tak nešachová. Trénuje se tedy samozřejmě šachová stránka a mimo to pak i fyzička, výdrž. Jednotlivé partie totiž trvají dlouho – když se hraje vážný turnaj, jedna taková partie může trvat klidně i 5 hodin a takových partií se hraje obvykle 9 v řadě, týden v kuse – a pak je fyzička i psychická odolnost důležitá – snad i víc než cokoli jiného.

Co se dá naučit? Všechno a nic! Šachový trénink je jako bezedná studna, pokusím se to ale alespoň stručně shrnout. Šachová hra má několik stránek, taktickou a strategickou, právě na těch člověk při tréninku pracuje.

Taktika v šachu je pojem pro konkrétní dynamický obrat; je to přesné řešení situace, když soupeř udělá chybu. Je to sled tahů, který je vynucený a kterým se něco získává. Je to jako matematický příklad, který se musí vypočítat a člověk za jeho správné vyřešení dostane odměnu, třeba v podobě zisku figury. Když se tedy trénuje taktika, tak člověk řeší diagramy s daným schématem problému, u toho se trénuje fantazie, představivost a propočet.

Strategie jsou dlouhodobé plány, jakoby styl hry – a to potom souvisí s tím, v jaké fázi partie je, jestli v zahájení, střední hře nebo v koncovce. Při tréninku se pak člověk učí z partií mistrů, snaží se pochopit co a proč dělají, sleduje jednotlivé strategie a plány, co dělat v určitých typech pozic; občas je to jako schéma v matice, člověk se naučí řešit kvadratickou rovnici a pak se tu znalost snaží aplikovat. Takhle se třeba učíme, jak se hrají pozice s izolovaným, osamělým pěšcem ve střední hře, jakým způsobem ho obklíčit a odebrat, jak nejefektivněji útočit – a jak taková pozice jednou nastane, člověk má inspiraci a ví, co dělat.

Máme také určité styly zahájení, učíme se jak vykopnout hru, jak to rozestavět – tato část tréninku je často o paměti. V dnešním světě ta fáze zahájení docela nabývá na důležitosti. Profesionální hráči mají svůj repertoár zahájení a běžně ho v rámci přípravy před partií porovnávají s repertoárem soupeře, hledají jeho slabiny už od úplného začátku partie a snaží se ho zavést do vod, které nezná.

Určitě! Myslím si, že strategie v tom dnešním světě je obecně hodně důležitá. Šach se hodně proměnil od toho, jak vypadal v době před internetem. Každý, kdo nyní hraje šachy závodně, třeba ligový hráč nebo někdo, kdo objíždí mezinárodní turnaje, má počítač a používá speciální šachové programy. Tam máme několikamilionové databáze hráčů a jejich her. V podstatě je to něco jako Facebook se šachisty a jejich partiemi. Když známe soupeře, před hrou si můžeme jeho partie najít, vyfiltrovat a vyčíst, jak partii nejčastěji zahajují – a tedy jaký typ pozice a střední hry může pravděpodobně nastat, a jakým stylem hrají – třeba jestli útočně a nebo raději pozičně – a podle toho si vytvořit svou strategii předem. Jediným cílem přípravy je vlastně odhalit slabiny, překvapit soupeře a nebýt překvapen sám – samozřejmě se ale často stává, že z přípravy si z taktických důvodů obě strany vzájemně odbočí a ve výsledku jsou vlastně překvapené strany obě. No, pak teprve začíná zábava! 

Záleží na tom, jaký je to turnaj – ale vesměs ano. Když je to turnaj v bleskovém šachu, kde jsou partie rychlé a člověk vlastně s předstihem neví, s kým bude nalosovaný a není tam žádný čas na přípravu, tak se to úplně neděje. Ale když člověk hraje vážný turnaj nebo ligu, tak ví dlouho předem, s kým se může potkat – takže tam se připravuji. Vlastně jsme k tomu všichni tak trochu nuceni, protože to dělá každý, takže kdyby to člověk nedělal, byl by v nevýhodě.

Obecně taková příprava na protihráče může zabrat třeba 20 minut, někdy i 5 minut, někdy ale i hodiny. Třeba na Mistrovství Evropy jsem se připravovala opravdu hodiny, což na druhou stranu ale není úplně zdravé – člověk by si měl odpočinout a moc se nestresovat. Čas od času se také stane, že se člověk do přípravy netrefí vůbec; nebo že příprava trvá déle, než samotná partie, to už pak ale nikdo nevidí. 

Naše měřítko je číslo, rating, kterému říkáme ELO. Měří výkonnost hráče a záleží na počtu odehraných her. Každý hráč na základě odehraných partií získá svoje ELO, které vypovídá o jeho síle.

Máme také 5 výkonnostních tříd, které odpovídají určité hranici ratingu: začíná se na páté výkonnostní třídě a čím je člověk silnější, tak tím víc stoupá v tom ELOvém žebříčku nahoru. Když hráč splní těch pět tříd, tak následují tituly: kandidát mistra, mistr FIDE, mezinárodní mistr a velmistr – to je nejvyšší šachový titul; obdobně je tomu pak u žen. Tituly jsou závislé na ELU a jsou to taková písmenka před jménem – jako tituly z vysoké školy. Se ziskem titulu to ale je trošku komplikovanější, u některých musí člověk splnit víc podmínek, norem, aby ho získal.

Určitě jo, skáče to. Pro výpočet ratingu existují speciální metriky a koeficienty, kterými se čísla násobí třeba i v závislosti na věku, to už je trošku komplikovanější, ale s tím se my hráči zaobírat nemusíme, to vypočítává Šachový svaz nebo mezinárodní šachová federace FIDE. Obecně ale platí, že když člověk porazí někoho silnějšího, tak získává; když člověk remizuje se stejně silným člověkem, tak nic nezískává ani neztrácí a je na nule. Když prohraje s někým, kdo má ELO menší, tak pochopitelně něco ztrácí.

To je skvělý nápad, jen do toho! Šachy vnímám jako skvělou aktivitu, která nejen že může pomáhat člověku samotnému, ale i společnosti. Šachy zlepšují myšlení a paměť, rozvíjí kreativitu a učí disciplíně, respektu a úctě. Pokud se do toho člověk opravdu ponoří, poznává i sám sebe a své limity.

Z osobní zkušenosti vnímám, že šachy hodně spojují lidi, nezávisle na věku, kultuře, pohlaví, sociálním statusu nebo třeba tělesném hendikepu. Je to úžasný nástroj, díky kterému lze najít společnou řeč – tak se tomu alespoň děje na našich turnajích.

Začít hrát šachy je v dnešní době jednodušší než kdykoli předtím – existuje mnoho internetových výukových webů či portálů, kde se člověk může pravidlům naučit, a bezplatných platforem, kde lze hrát se soupeři z celého světa. Šachy jsou opravdu přínosnou aktivitou, mimochodem, Evropský parlament v jednom ze svých dokumentů už před 11 lety doporučil šachy vyučovat ve školách pro jejich benefity – a některé školy v evropských zemích to už dělají; kdo ví, třeba se šachy časem stanou školním standardem i u nás.

Moc díky!